Hustá mlha obestírala mokřiny a jen místy se z ní vynořovaly nejasné pahýly stromů. Strnulé ticho narušovaly tlumené kroky dvou vojáků...

“...snad budeme mít štěstí a zachráníme holý život....” řekl voják unaveným hlasem a s očima plnýma úzkosti pohlédl svému příteli do tváře, která i přes špínu a husté strniště nedokázala skrýt utrpení předešlých dnů a nocí.

“Snad.” odpověděl druhý voják bez jakékoli známky emocí. Tak jako jeho druh přestal i on doufat že přežijí. Zůstali sami, sami z tisíců vojáků. Vracejíce se z prohrané bitvy, bloudili neprostupným močálem již mnoho dní. Již dávno odhodili meče i zbroj, byly jim pouze neužitečnou přítěží na cestě.

“Dříve to vypadalo jinak…” pravil po chvíli, ”stáli jsme ve vyrovnaných řadách, naše zbroj se leskla, nebyla tu úzkost, nebyl tu strach. A slunce odrážející se na čepelích našich mečů lhalo nám příslibem vítězství...”

“Ano, také jsem věřil, že Dark Elf bude poražen, ale jak krutě jsem se mýlil. Prohraných bitev přibývalo a nás ubývalo. Nedivím se, že mnozí prchli již před posledním tažením, jenž bylo nejkrvavější ze všech...”

“Měli jsme utéci dříve… cítím, že dnes jsme již jen krůček od smrti.”

“Dnes?! Ten pocit mne provází již mnoho dnů. Jsem voják, vím co je čest a odvaha v boji, kde stojí ocel proti oceli, ale armády Dark Elfa, to není jen ocel… je to temná magie.”

“Pamatuji se, jak mi o něm starý Arcos vyprávěl, že kdysi na úsvitu věků prý byl Dark Elf jen jedním z mnoha čarodějů, avšak jeho schopnosti kouzel a černé magie postupem času přesahovali um ostatních... a tak jak staletí plynula, ovládl i nejzapovězenější magii, spojil se s temnotou... tenkrát jsem to považoval jen za tlachání sešlého muže a pochyboval o jeho slovech.”

“Ten příběh znám.” Odvětil druhý voják, ”A také jsem ho nevnímal jinak než jako zbabělé báchorky, avšak uvěřil jsem toho večera, kdy na naše ležení uprostřed noci začal padat ohnivý déšť stravující naše stany i nás. Moji druhové umírali v plamenech, křičeli, váleli se po zemi snažíce se uhasit, marně však... Všude bylo cítit spálené maso.”

“Na to nechci vůbec pomysl…” V té chvíli, než stihl voják dokončit větu, proklál jeho hrdlo šíp. On, s překvapenýma očima stále upřenýma na svého přítele padl na kolena, z hrdla mu prýštila krev. Mrtev se skácel na zem.

Dříve než si druhý voják stačil uvědomit smrtelný strach, zasyčelo to vzduchem a jeho pravou paži probodl černý šíp. Vykřikl bolestí.

Opřel se o vyvrácený kmen a snažil prohlédnout skrze hustou mlhu. Ale kolem bylo ticho. Sáhl po své dýce, jediné zbrani, která mu zůstala. Pohlédl na její zrezivělou čepel, ale žádnou naději ani uklidnění nepocítil.

Obrátil pohled opět do mlhy. Zaslechl pohyb někde za sebou.

A nyní jiný, odněkud zleva. Opět bylo napjaté ticho. Začal se třást strachy.

V okamžiku, kdy se voják snažil lépe skrýt za kmenem, hvízdlo to vzduchem a další šíp mu probodl stehno. Opět zoufale vykřikl. Již viděl jejich obrysy! Byli to věrní Dark Elfa, jak se blížili, jejich obludné postavy byly stále zřetelnější. Nespěchali, pomalu, zvolna se blížili, vědomi si své jisté kořisti.

Tětiva zadrnčela a další šíp zasáhl jeho břicho. Bezmocný voják začal zvracet bolestí. Viděl své žaludeční šťávy a krev. Oči se mu zalily slzami. Klesl na zem. Věděl, že nadešel čas jeho konce. Upustil dýku, sepjal ruce a umírajíce zašeptal poslední krátkou motlitbu. Motlitbu, aby jednou přišel vojevůdce, který vyzvedne svět z temnoty a porazí Dark Elfa!

A tou nadějí pro svět jsi možná ty…